Mě vadí bosé nohy,
Nesnáším bosé nohy, dětské oňuhňávám tak do dvou let, pak stěží natáhnu ponožku a od sedmi let už se jich štítím.
Když na mě manžel v něžné chvilce zavadí chodidlem, je konec, to nedám.
Nesnáším i pohled na ně. Zlaté ponožky v sandálech.
Děti honím pro ponožky, ta představa, že by doma ťapaly bosé mě děsí.
Moje bosí nohy mi nevadí, nelíbí se mi, moc je neukazuji, ale nevadí mi.

A pak se sama v noci bojím každého vrznutí. Mám to od dětství, kdy jsem spala uvnitř povlaku na peřinu, protože jsem se cítila bezpečněji, nikdo a nic mi nemohlo sáhnout pod peřinu na nohy nebo mi nic z pod peřiny nekoukalo.
Teď, když slyším neznámý zvuk, dokážu si racionálně vysvětlit třeba psem/kočkou. POtřebuji to, přesvědčím sama sebe, jinak neusnu,