Neporadím, nebo to mám stejně, já to řeším výrazným omezením kontaktu. Manžel mi vždycky říká, že ona chce politovat, jak to má těžký, nejspíš má pravdu a pomohlo by to. Já toho nejsem schopná, protože vím, že možností řešení jejího zdravotního stavu je a bylo plno, ale ona to v žádném případě nechce řešit, chce hnít a litovat se. Její doktorka jí nabídla výměnu kyčlí i kolen, ale ona šla jen na jednu kyčel a na další nechce, vymlouvá se, že jí to na 6 týdnů vyřadilo ze samostatnosti, takže raději už dvacet let chodí naprosto minimálně, doma jezdí na kolečkové židli, cpe se práškama na bolest jak lentilkama a tvrdí, že za tu dobu už má stejně změny na páteři, takže i kdyby si nechala klouby vyměnit, nic by to neřešilo. Pak vznikají paradoxní situace, kdy tvrdí, jak ráda by jela na chalupu /ta je bezbariérová/, jak by ráda chodila zpívat /tam se ovšem musí vylézt do 4. patra/ a další věci, které by mohla dělat a užívat si klidného života, ale nemůže, protože klouby. Je to začarovaný kruh a mně to děsně štve. Pardon za stěžování, ale bohužel jsem jediná, která jí může pomáhat a dopředu mi děsí, že by snad někdy skončila nemohoucí u nás doma.