Tak i vážné diagnózy jsou různé. Asi se člověk jinak srovnává s nějakým vrozeným problémem a jinak s nemocí a akutním na ohrožením dítěte. My rámcově věděli, k čemu směřujeme od samých začátků, když začalo být evidentní, že něco není v pořádku. A zároveň to v plusminus tutéž dobu řešili na dvou frontách v různé variantě. Asi jsme nikdy neměli fàzi, jak se vyrovnat s diagnózou, ta sama o sobě zase nic moc neznamenala, nebyla žádným překvapením, jen logickým vyústěním, nevypovídala ani nic o prognóze, kterou vlastně ani určitěji stanovit nejde. Teoreticky màme potenciál na nadějnou budoucnost, prakticky se to ale vůbec nemusí projevit. Takže o tom moc nedumám, řešíme vždy aktuální problémy a víceméně žijeme ze dne na den, nemá smysl cokoliv plànovat, s něčím počítat a dělat si starosti s tím, co bude za řadu let, protože i při blbé variantě nikdo netuší, jaké zrovna budou podmínky. Ale u nás je to spíš o omezených možnostech a péči, ne o obavách o zdraví.