Ke kouření mám takový zvláštní postoj. Moje milovaná babička, která mě vychovala, kouřila. Taky zemřela v 66 letech na rakovinu. Můj táta taky kouřil, a hodně, 2 -3 krabičky denně, kouřil i když měl TBC, v 47 dostal silný infarkt, v zápětí druhý, málem nepřežil, pak kouřit přestal a stejně v 64 zemřel na rakovinu. Dokud kouřil táta a babička, kouření ostatních mi celkem nevadilo a ani mi to moc nesmrdelo, i když teda oni doma nekouřili. Potom mi to začalo hrozně vadit a vadí a smrdí mi to doteď. Žádná moje kamarádka nekouří, já jsem to dokonce ani nikdy nezkusila, lidí, co kouří, mi vadí a mám vůči nim předsudky. Kromě pár kolegů v práci lidí, co kouří neznám a nechci znát. Strašně se mi ulevilo, když začal zákaz kouření v restauracích. Konečně si můžu vychutnat kafíčko nebo třeba pivo bez odporného smradu. Přiznám se, že mi vadí i když minu nějakého kuřáka na ulici. Jsem tzv. militantní nekuřák. Sice jsem ještě nedospělá k tomu, že bych to říkala nahlas, ale v duchu mě kuřáci dráždí a nemám je ráda.