Libiku, moje babička byla ročník 1901, dědeček 1900. Nežili ve velkém městě, ale ani na zapadlé vísce. Pochybuju, že chtěli něco arogantně demonstrovat. Prostě to tak cítili, bylo jim něco málo přes 20. Maminka byla ve škole pak jediná, která byla bez vyznání a nemusela tudíž chodit na náboženství, takže si myslím, že to vystupování z církve nebylo až tak masovou záležitostí. Já sama jsem pokřtěná, byl to ústupek mojí maminky její tchyni, která byla tzv. svíčková bába a nemohla se smířit s tím, že naši neměli svatbu v kostele. Tak aspoň nechali pokřtít dítě. Maminka si to zbytek života vyčítala, ale co už. Jako katoličku mě tedy nevychovávali.
A vůbec si nemyslím, že by můj ateismus byl jakkoli arogantní, prostě je to moje přesvědčení. Měla jsem v životě dvě období, kdy jsem celým srdcem toužila uvěřit v boha, četla jsem bibli a modlila se, aby mi Bůh dovolil v něho uvěřit, ale nestalo se tak. Bůh se jaksi neozval a u mně převážila racionalita, takže jsem dospěla k závěru, že žádný bůh neni. Nikomu to necpu, ať si každý věří, v co je mu libo. Ale zase na druhé straně se za svůj ateismus nestydím.