"osobně si smrt představuju asi jako narkózu... píchli mi ji, pak se setmělo a pak - NIC..."

Moje máma před dvaceti lety prošla klinickou smrtí, kdy zkolabovala následkem anafylaktického šoku přímo během ošetření v nemocnici. Prodělala dechové i oběhové selhání, už byla prakticky mrtvá. A ten zážitek popsala jako velmi silný, strach vystřídal pocit silnější než orgasmus (doslova tak to řekla), sladko na jazyku a pocit blaženosti. Pak už nic neví, žádné světlo na konci tunelu nebo setkání se zemřelými, prostě nic.

Když ji přivedli k životu, bolavou po resuscitaci, zlomená žebra, díra v krku, byla naštvaná, že ji vrátili. Nechtěla se vrátit. Přesto, že jí bylo teprve 45 let a měla roční vnouče. Jenže ten pocit blaha byl prý tak silný, že v tu chvíli zpět do život a nechtěla. Pak tedy byla zase ráda, přidali jí 20 let života. Od té doby říkala, že se smrti nebojí. Samozřejmě každý se bojí pomalého bolestného umírání, ale rychlá smrt je "prý" příjemná. Nakonec i tak jí to bylo dopřáno o 20 let později.