ANO, jde o mého syna. Při dvouroční covidové online škole začal makat na startupu, programoval a my mu drželi palce. Trávil s klukama čím dál víc času a pak přišel s tím, že vzdělání je na nic a že nedodělá maturitu, že je to stejně k ničemu. Myslela jsem, že to nedám - kluk 17-18 let, rok a půl do maturity, na gymplu, vyhrával matematické olympiády, fakt chytrej kluk, vždycky byl bedna. O to víc nás to zarazilo.
Snažili jsme se s ním hodně mluvit, probírat možnosti skloubení školy a práce, výhody i nevýhody obého. Nejdříve po dobrém, pak bohužel časté hádky - akorát se stal plnoletým pro mě dost těžký půlrok lavírování, co bude.
Když už jsem se se vším skoro smířila (ne že bych souhlasila, to ne), tak se prostě stalo, že se s klukama ve startupu nepohodl. A protože je syn dost individuál a to programátoři bývají obecně, zasekl se a řekl, že na to kašle a pomalu se začal vracet tam, kde byl. Neuvěřitelný, já vim, ale byla jsem tak šťastná, nic jsem neřešila, jen mu to řekla a bylo. Kluk za měsíc maturuje, je spokojenej, dal si přihlášky na techniku a matfyz a rodiče (my) drží pusu a jsou spokojení.
Myslim si, že u nás tohle všechno vyvolala ta covidová situace - pořád doma, jen na pc (mimo vycházek apod.).
Takže za mě asi s klukem hodně mluvte, co všechno by bylo, kdyby dodělal školu a kdyby ne, že by mu to mohlo chybět tam a tam, že ho máte pořad rádi, nevim... Rozhovory s cizími lidmi - psycholožkami - nemám ráda já ani on, to by u nás nezabralo. Spíš jsme probírali s hodně známými, co třeba jsou šikovní a mají své firmy a nemají třeba dokončené školy - a to bylo hodně dobrý myslim. Docela mě překvapilo, jak i tak šikovní lidé mají své kostlivce ve skříni a jak mu vlastně všichni doporučovali dodělat si min. maturitu. Známí mluvili hodně ze své praxe a to vlastně syna i bavilo, poslouchat je a snad to tak mělo svůj vliv. Tak držim pěsti, ať to dopadne jakkoli, ať je kluk spokojenej.