Přidat odpověď
Ještěrko,
u nás taky proběhlo, kolem sedmnácti... sedli jsme si a synkovi rozhodnutí odsouhlasili - že mu nebudeme bránit- a že sklady (typu Amazon) pořád nabírají a ať se tam dojde zeptat - myslím, že ho to dost zaskočilo, ale upřímně - co víc s nima člověk nadělá... Tenkrát byl v blbý situaci, právě jsme se přestěhovali, poměrně daleko od původních kamarádů, od moře, které on miluje... do místa, kde jsme nikdo nikoho neznali atd.
Nakonec se rozhodl školu dodělat, byl to běh na delší trať, u nás jednodušší o to, že jsme věděli, odkud to pochází - uklidnilo se to, když jsme se i my trochu usadili a zapojili se do různých věcí a činností - od kroužku pro něj (typ "Svazarm"), přes naše kamarády - až po to, že to bylo na začátku zimy a začali jsme jezdit lyžovat (jeden z mála sportů, který je ochotný provozovat).
Co ale bylo hodně znatelné - pohovor s výchovnou poradkyní ve škole - vůbec ne o tom, co se děje, ale o tom, že by se měl přihlásit na univerzitu, že na to má, že se určitě dostane. Takže jsme ho odvlekli na prohlídku univerzity s tím, že než něco zavrhne, tak by to měl vidět... uni ho velmi nadchla, takže na podzim nastupuje - s prospěchovým stipendiem...
Takže možná bych i u vás zkusila - jak tu někdo navrhoval - najít jinou školu / učňák, něco, co by ho zajímalo - a pokud nezájem o nic, tak ho tam vytáhnout a podívat se - on potřebuje nějakou motivaci, vidět smysl toho všeho - a to mu opakování blizen a pestíků a Přemyslovců fakt nedá.
Nicméně vidím tam i tu depresi - u nás to bylo na hraně, ale ty smutky a pocit vykořenění měly svůj důvod (stěhování) a skutečně se to usadilo "samo". U vás, pokud nějaký vnější důvod není, bych fakt zkusila ty doktory...
Předchozí