Přidat odpověď
Irmi, já si nedovedu představit, že bych přežila bez kamarádek. Ale i tak jsou týdny, kdy to vyjde tak, že se vůbec s nikým nevidím. Pak zas přijde týden, kdy se vidím se třemi různými kamarádkami ve třech dnech. Já zas nepotřebuju žádného přítele, neumím si představit, že bych nějakého měla, ta představa mě přímo odpuzuje. Děti mám už dlouho z domu, vídám se s nimi nanejvýš jednou za měsíc. Občas si voláme, s dcerou jednou týdně, se synem daleko méně. Letos jsme se viděli třeba jen jednou od Vánoc, protože nejdřív měl covid syn s přítelkyní a když se z toho zbrechali, tak ho chytla dcera. Do toho jejich akce a nakonec jsme se viděli až tuto neděli. Ale to považuji za normální, jsou dospělí, samostatní a já taky, žijeme každý svůj život. Já mám velké štěstí, že jsem introvert a lidi moc nepotřebuju. Jsem ráda sama. Ráda čtu, knihy mi nahrazují každodenní vztahy s lidmi a taky trochu ten každodenní život. Prožívám příběhy z knížek a tak se nikdy nenudím. Říkám si, že děti jsem už vychovala, pracovala jsem 39 let, tak mám splněno. Teď už nemusím být užitečná, teď můžu v klidu odpočívat.
Jinak samozřejmě, že v klimakteriu deprese být můžou, je to poklesem hormonů. Pokud to je akutně hodně blbě, nech si předepsat AD. To není nic, za co by ses měla stydět a nejsou návyková. Nejsou to žádné oblbováky, jen dodají serotonin tam, kde chybí.
Předchozí