Irmi, jo, jsem už rok v důchodu, ale taky jsem zažila období, kdy mi odešel manžel ( sice neumřel, ale opustil mě, což pro mě bylo možná i horší, každopádně už tu nebyl) a děti odcházely z domova, nejdřív dcera a za pár měsíců syn. K tomu jsem musela prodat náš byt, který jsem měla ráda a o kterém jsem si myslela, že v něm zestárnu. A umřela mi maminka. Opravdu mě držely kamarádky, knížky, antidepresiva. Přežila jsem to, i když to bylo kolikrát dost hrozné. Proto ti rozumím. Myslím si, že pro tebe by ty AD nebylo špatné řešení, možná i hormony, to nevím. A oprášit vztahy s kamarádkami, zase se začít vídat. Možná i ten pejsek, člověk s pejskem se snadno seznámí s jinými lidmi. Zrovna dnes a zítra hlídám dceři psa, teď jsme byli venku a hned jsem si popovídal s cizím pánem o psech. Možná bys měla začít i pokukovat po jiném zaměstnání, však nemusíš hned dávat výpověď, jen tak sondovat, co se nabízí. A třeba se budete moct začít vídat s přítelem i přes týden. On se ten život vyvíjí a co ti dnes připadá strašné a neměnné, za pár týdnů bude třeba úplně jiné.