Nečetla jsem celou diskuzi. Ale za sebe musím rict, ze mas hezky přístup, premyslis o tom, mas sebereflexi. To je uzasny a je to předpoklad dobrých rodinných vztahu. Ja mám zkušenost s otevřenosti, s přiznáním svých obav, s tím, ze něco nevím.. i to, zda se ptát, či ne. Využila bych nějaké příhodné chvíle a s dcerou s popovidala. Vyprávěla ji, jak jsme to měli my, nesrovnavat, nekritizivat ,ale vyprávět.. i pro ni to bude zajimave. Rekla bych i, ze díky tomu nevím, ze jsme žili rozdilné mladí, tak nevím, jak s ni o tom mluvit, ze chci, aby byla spokojena, šťastná, ze ji mas rada a ze uricte děláš chyby a můžeš ji lézt na nervy. A rict ji, at ti to řekne, když budes moc vlezla.. At ti v klidu, otevřené řekne: mami, neptej se mě, nedělej tohle a tohle… Nám doma se tohle s dětmi osvědčilo. O v jiných situacích. Rict si, co chceme a nechceme. Oboustranně. Přijde mi, ze se berou porad ohledy na děti, aby tohle a tamto..a ze to mají jinak, než my ALE.. ony by zas měly brat ohledy na nás, neuškodí jim to. Naše děti jsou už velké, samostatné, máme se rádi, a oni s námi rádi tráví čas, tak snad se nám to daří.

A to co vzájemně chceme a nechceme si říkáme v klidu porad. Přicházejí nové situace které nesou nové, otevřené debaty.

Pisu na slunci, z mobilu, omlouvám ae za pripadne chyby..