Jančo,

proč dcera čeká, až on zavolá - proč nezavolá ona jemu - s něčím konkrétním "pojďme dneska od šesti do kina" - mně přijde, že oni vlastně nemají nějaké společné zájmy nebo vůbec nějaký společný prostor - pak se to smrskne na to, že spolu sedí u televize... to je docela nuda, ne? Ale je to i její vina... a vlastně se nedivím, že on jde raději někam s kámošema, než aby se nudil v obýváku na návštěvě...

co kdybys místo naznačování a prudění, s dcerou JEDNOU promluvila - mě se osvědčilo, že dětem řeknu, že jim chci něco říct o nějakém nepříjemném tématu - a pod slibem, že už to pak nechám být a už o tom mluvit nebudu, je obvykle pro obě strany snesitelné to probrat - vyslechnout si jeden druhého.
Říct jim, čeho se obávám, nebo co mi vadí, nebo co mi přijde v tom vztahu divné (např. to, že oni nemají ty společné zájmy, že on jí nevezme mezi kamarády atd.).

Tobě prospěje když si promyslíš CO ti na tom vadí (její závislost na něm, jeho lhostejnost?)

Ale pak musíš dodržet to, že jsi svůj názor řekla - a nechat to být.

Když jdeš nakoupit a nepočítáš s Pepou, no tak se holt stane, že pro Pepu nebude u vás večeře / občerstvení atd. To fakt není tvůj problém. Takže není třeba to nijak řešit.