Když jsme byli doma společně, tak jsme i společně jedli. Výjimkou od jistého věku dětí byla snídaně, protože děti ve vývoji déle spí a kdo by na ně s kručícím žaludkem čekal. Ale jinak jsme vždy jedli společně a u stolu. Pro mě je jídlo trochu obřad, v rodině rodinný a společné stolování pravidlem. Samozřejmě z pravidel se občas udělí výjimka a ta se řádně užije. Takže, když jsem doma sama, jím někdy "na prasáka" na sedačce u televize, z kastrůlku, z papíru i z kelímku. Ale to vidím jen já a u stolu bych stejně seděla sama se sebou, tak proč si někdy neužít. Ale to se vlastně týká jen večeře, snídani a oběd jím jak inteligent i osaměle. Tzn. stůl, talíře, příbory, lokty u těla.
Stolování, kdy si každý vezme co chce nebo nabere kolik chce nepreferuji. Je pak problém se stravovací empatií a s rozvržením pokrmu. Takže většinou nandavám a přiděluji, každý si hospodaří se svou porcí, dojídat se nutně nemusí, přidat se může. Vždycky se ptám: " chce někdo něco přidat ?" Ani to, že si někdo něco někde vezme nemám ráda. Jídlo připravím - baví mě to, takže jídlo je. A neustálé chození do lednice a do spíže pro "něco" vytváří divné stravovací návyky.