Slonisko, myslím, že si umím představit, jak na tebe vaše situace dopadá. Jestli není šance, že byste s manželem k sobě našli cestu, třeba s pomocí nějakého rodinného terapeuta, myslím, že nemá smysl odkládat řešení do nekonečna.
Prošla jsem si něčím podobným před dvaceti lety, za dost složitých okolností, v době, kdy jsme s manželem měli tři poměrně malé děti a já jsem vydělávala velmi málo peněz. Vůbec jsem tehdy neviděla cestu ven. Byla jsem pak už ale na tom tak, že mi došlo, že buď ze společné domácnosti odejdu, nebo budu nemocná (se stupňujícími se psychosomatickými potížemi), vzteklá a zoufalá jen přežívat, a dětem stejně žádnou pohodu a zázemí nevytvořím. Naštěstí jsem se měla kam odstěhovat. Stěhovala jsem se tedy, byť to byl kompromis, jen v rámci našeho města, abych dětem nekomplikovala situaci víc, než bylo nutné.
Bylo by to na dlouhé vyprávění, ale musím říct, že jsem nikdy nelitovala, a i syn, který byl tehdy nejvíc na manželově straně, mi po pár letech řekl, že je rád, že jsme šli od sebe, že už by býval nechtěl žít v tehdejší rodinné atmosféře.