Do 50. mi ještě pár let zbývá, ale poslední rok si s mužem říkáme oba, že by nám bodla změna práce. U něj je to ale jiné, protože jeho práce je jeho koníčkem - přiznávám, že mu to přeji, ale zároveň i závidím. Takže on remcá spíše občas když je toho už opravdu víc než nad hlavu. Moje práce pro mě poslední dobou koníčkem není, i když vlastně splňuje to, co jsem celý život chtěla - je to práce s lidmi, částečně pracuji z kanceláře sama s počítačem, mobilem a z části jednám napřímo s lidmi. Jde občas pracovat z domova, jenom je na houby, že práce je sezónní - květen až říjen se nezastavíme... potom je tak trochu okurková sezóna. Navíc je to práce, kde je pořád potřeba doplňovat znalosti, vše se mění pod rukama... každý rok se tatáž věc dělá trochu jinak a já se v tom čas od času ztrácím. Asi jak to tady tak píšu není problém v práci jako takové (ta mě baví), ale v ženském kolektivu, který mi opravdu nevyhovuje. V předešlé práci jsem byla jediná žena na x mužů a pracovalo se výrazně líp.
Ale s přibývajícími roky by mi maximálně vyhovoval zkrácený úvazek, ideál by bylo týden pracovat a týden být doma. Taková práce by mě bavila. Škoda, že je to nereálné.