První sdělení o tom těhotenství jsem zpracovávala tak týden - 14 dnů... Pak už jsem měla pocit, že dobrý.

Dneska mi oznámila, že to bude holčička a že muž byl dojatý (na tom ultrazvuku). Zas mě to srazilo. Já jsem ráda, že oni jsou šťastní. Ale mě jako by praštil někdo palicí. Jako tenkrát, když jsem se rozcházela se svým prvním s hlubokou bolestí v srdci a ségra tenkrát byla těhotná a mluvila o svatbě.

Ano, jiní mají více dětí, i ty holčičky a to mě nic nedělá.

Mě nejvíc sráží ta strašná paralela - ona byla prostě jako já, a teď ona má tu (moji) holčičku a šťastného chlapa k tomu. A taky "už je stará". A to dítě nezmizí. A já se prostě bojím, že pokaždý, když tu její holčičku uvidím, budu myslet na tu "svoji", která nikdy nebyla a nikdy nebude. (jiné holčičky jiných známých a kamarádek mi tohle nedělají, fakt se nedojímám a nebrečím nad každou holkou, kterou vidím. Ani nad každou mámou, která má víc než 1 dítě).