Achjo, to je mi líto.

Já to zažila touhu po třetím dítěti, neskutečnou touhu, plakala jsem, prosila jsem, byla jsem nešťastná a chlap nechtěl hlavně kvuli svému věku.

Vydržela jsem rok a pak jsem se rozhodla, že to není k žití, že s chlapem, co mi je schopný způsobit takové trápení vlastně být nechci. A doteď si myslím, že to bylo rozumné rozhodnutí, vztah by šel stejně do kopru.
Řešila jsem, jestli odejdu už těhotná nebo si budu ve třiceti hledat nového tatínka.

Chlap to tenkrát vycítil a nakonec k dítěti kývnul, ale trvalo dlouho než jsem k manželovi našla cestu. Vztah už byl hodně nalomený.
Nakonec jsme to slepili, vlastně to slepilo až to miminko, to víš že slzel u ultrazvuku a slzí i teď, když čekáme šesté a všem vykládá, že ještě maximálně dvě a pak už končíme, že devět dětí už by bylo moc.

Asi si rýpnu i do tebe, ale já říkám, že pokud žena chce dítě a nemá zdravotní problém, tak má dítě. Žádná logika ji nezastaví.
Také myslím, že bys to měla řešit s chlapem, protože příčina není kamarádka, ale on.