dari, pamatuju si to šílenství, když jsem "nutně potřebovala" dítě... u mne teda především vlivem hormonů z tělíska, když jsem se zbavila tělíska, touha přešla
mně bylo teda méně (34), ale měla jsem pocit, že jestli nebudeme mít třetí dítě, zblázním se... muž nechtěl (až moc si pamatoval, jak zlé bylo druhé těhotenství, a jak těžké byly oba předchozí porody), bál se o mne, o to, jak to dámě finančně, věkově, prostorově - prostě měl asi tak milion logických důvodů proč ne a já jen jede absolutně nelogický - debatovali jsme dlouhé hodiny, dny, týdny, málem nás to rozvedlo... pak muž naznal, že jsem prostě zešílela a dohodli jsme se, že tělísko půjde ven a nové "zatím" odložíme... a necháme si oddechový čas (a trochu to necháme osudu)... tělísko šlo ven, my si užili báječné prázdniny, kdy jsem dítě pustila z hlavy, uvědomila si, že je nám vlastně ve čtyřech fajn, že je docela pohodlné mít ty odrostlé děti... domluvili jsme se, že si po prázdninách zajdu pro nové tělísko (už bez hormonů)... no a v září jsem zjistila, že je na tělísko pozdě krátce před 35. narozeninami jsem porodila naše třetí dítko... od té doby jsem podobnou touhu už nepocítila, plynule jsem přešla na těšení se na vnoučata (což mi zatím saturují prasynovci a praneteř )
a proč to píšu - moc dobře jsem věděla, že kdybych to s mužem tenkrát vzdala a nepochopil by to, asi bych ho časem začala nenávidět - nenáviděla bych sebe i jeho... já bych mu tu zmařenou šanci nikdy neodpustila... tyhle emoce jsou fakt zrádné a nejsem si jistá, že se s nimi popasuješ sama...