Muž je o 9 let starší, čili, když jsem chtěla 2. dítě, bylo mu cca 45-49 let. Dneska má už 51,5...

Velký syn (z jeho 1. manželství) má 21,5, čili on má děti 2 a jemu to stačí.

Důvody byly klasické - jsem starý. Mám stresující práci, potřebuju se v noci vyspat. Co kdybych umřel, chlapi se zas tak moc let nedožívaj... a vlastně ani nevím, jestli ještě něco jiného (kromě absurdních věcí typu - podívej se na xxx, jak ta jejich holka furt zlobí (ta je trošku ADHD a taková hlučná)...). A třeba by to ani holka nebyla...

Co nikdy neřekl, byť si mohl myslet, je že i já jsem stará...

Co nikdy neřekl a určitě se bojí, je, jak tu správně píšete, že předchozí porod a následná péče fakt stály za to... I když to z 85% nejméně byla moje dřina, tak nepochybuju o tom, že dítě na JIPce atd. zacloumalo i s ním... Ale zvládli jsme to, dítě je už velké, zdravé, inteligentní, bez následků...

Jenže porovnávat chlapské "rozumové" argumenty s ženskou zoufalou potřebou prostě není dost dobře možné...

Ano, objektivně - bylo by to hrozné - vůbec nevím, co bych dělala se svou prací, jistě bych byla na rizikovém těhotenství a ano, zase by to nemuselo dopadnout optimálně... a co se starším synem, když bych zase ležela 3 měsíce ve špitále... Ale prostě já bych to riskla (tehdy 100%, dneska s jistou obavou).

Víte co, máte pravdu, on za ten můj současný stav může prostě on. Jenže, to máte, jako když vás chlap podvádí, je snazší nenávidět milenku, než jeho... Čili ano - zlobím se vlastně na něj, vrátila se mi jako facka lítost nad tím jeho NE, a ještě navíc to odsere můj přátelský vztah ke kamarádce i k jejímu muži?

Když jsem se rozhodla, že se "obětuju", zůstanu s ním a budu mít holt jen 1 dítě, řešila jsem v sobě i to, jestli ho za to jednou nebudu nenávidět... Vzala jsem to jako riziko tohoto řešení.

Je fakt, že on se od té doby opravdu strašně snaží - o dítě se stará maximálně, co může, je finančně nesmírně velkorysý - z darů k vánocům bych mohla zásobit třeba 5 kamarádek..., neremcá ani kolem různých dovolených či wellnesů atd., vaří (i nedělní obědy), prostě opravdu je jinak naprosto skvělý...

A já jsem prostě víc rozumová, než hormonální, takže pro mě je tohle důležitější - hlavně štěstí mého syna a spokojená úplná rodina. A nikdo nemůže mít všechno. Takže to už zase jen zadupat zpátky do nevědomí. (Ale proč u toho brečím, když to píšu, že... )