Já jsem zažila touhu po dítěti ze začátku manželství, kdy nám nešlo otěhotnět, měla jsem nějaké zdravotní problémy a bála se, že nikdy mít dítě nebudu. Do toho kamarádka z gymplu porodila holčičku, to jsem ji strašně záviděla. No, pak se dítě podařilo, chtěla jsem mít holčičku a měla ji, druhé dítě jsem měla jen proto, aby první nebylo jedináček, tam už jsem žádnou touhu po dítěti nepociťovala, bylo to čistě rozumové rozhodnutí. Bylo mi jedno, co to bude, ale když jsem měla chlapečka, tak jsem byla ráda, že mám od každého jedno. Pak už jsem měla strašný strach, že bych mohla otěhotnět potřetí a byla jsem rozhodnutá jít na interrupci, kdyby se to stalo. Naštěstí nestalo.
Jinak obě děti byly zvláštní a jiné než je běžné, doktorka vždycky říkala, vy máte deti-osobnosti, v dětství hrůza, ale v dospělosti čiré potěšení a opravdu to tak je. Syn je víc odtažitý, nezavolá mi, jak je rok dlouhý, to musím já nebo skorosnacha, hovor s ním po telefonu je jednoslabičný, s dcerou jsme si bližší, i se mi víc svěřuje a jezdíme spolu na dovolené, hlídám ji psa, občas spolu někam jdeme a tak. To se synem nikdy. Ale morčata jsem jim taky několikrát hlídala a rok u mě bydleli. V podstatě jsem spokojená.