Přidat odpověď
Ropucho, vždyť to nevíme nikdo, dokonce ani ti seriózní vědci, taky se pouze domnívají. Když se ale podíváš na určité zážitky lidí, kteří tímhle procesem prošli, určitě to dává smysl. Smysl dává i to, že si mozek zlehčuje umírání a vytváří chemické látky. Některý mozek ale ne, protože někteří lidi popisovali určité "peklo", hrůzu a nicotu...
Poměrně dost lidí, kteří tímto "mystickým" zážitkem prošli, změnili svůj život, zjednodušili, změnili priority a hlavvně - přestali se bát smrti. Taky si života začali vážit.
Mnoho z nich se z té volnosti bytí do života, do té studené a bolestivé hmoty těla vůbec vrátit nechtělo, vrátila je myšlenka povinnosti třeba k dětem.
Jsou to lidi s konkrétními jmény, i třeba s vyšším vzděláním, žádné hlupáci a "ezoterici".
Ale koho to nezajímá, nečte, neví to, že o tom mnoho lidí mluví ze zkušenosti.
Já mám v sobě celkem jasno, že "dušička" svou cestu úmrtím těla nekončí, a je mi současně naprosto fuk, co si o mně kdo myslí. Stejně to jednou poznáme sami na sobě.
Navíc ti, co "svědčili", nakonec tou branou smrti neprošli, takže se za tu hranici smrti nedostali.
Takže kdo ví...mám svou teorii života a smyslu života, vůbec netvrdím, že je objektivní a správná, ale to ti vědci taky vědět nemohou, mohou se domnívat. I hranici vědění se stále posunuje...a já sem se dostala do fáze, že vím, že nevím vlastně nic.
Obávám se, že to tak máme všichni, jen si myslíme, že opravdu víme.
Asi si nějakou tu novější knížku od Moodyho koupím nebo půjčím, četla jsem tu klasiku Život po životě", ale pak jsem četla hodně podobné výpovědi i od jiných autorů, existují i celé knížky od lidí, co tím zážitkem prošli.
Ale jak říkám, kdoví a uvidíme.
Na jednu stranu by to bylo fajn, ne?
Nač by ten celý život byl, kdyby celý ten lidský počítač zmizel i se zálohovanými daty?
Předchozí