Ale on měl prostor, běhal si venku kde chtěl, s kým chtěl, měl neomezený telefon, PC, Xbox, TV - nejraději běhal s klukama venku, s kolem nebo s koloběžkou. Dokud nezačaly průšvihy, nebyl důvod ho omezovat - ale když jsem na něj zavolala, že má jít domů, tak bez keců šel (a nezačal s odmlouváním typu: A proč tak brzy? a můžu ještě 10 minut? Ale Pepa ještě nemusí...).
Nekontrolovala jsem přesně jeho pohyb, měl i nějaké kačky na útratu. Jenže s přibývajícími průšvihy prostě bylo třeba nastolit nějaké tresty, tak jsme začali s postupným omezováním, až skončil v režimu, v jakém je
Pozitivní motivaci jsem zkoušela, neustále mu opakuji, že každý úspěch a snaha bude z naší strany odměněno, ale on třeba dostane ve škole jedničku a cestou domů udělá průšvih...prostě není za co odměnit...pokud mu nemám dávat dárky za to, že vydržel den bez průšvihu.