Zdá se mi zcestné, když se to tady zvrtlo cestou věnování se. Jestli je dcera úzkostná, tak místo řešení třeba úzkostné poruchy se budete brát cestou, jestli se jí má mamka "víc věnovat" . Jak skvělej taťka,jehož žena ji doma nechce, to nikdo moc nepíše. Jistě je vždycky dobré, když se rodiče věnují dítěti, ale jako u jiných poruch a nemocí by se měla řešit ta věc sama. Já jako člověk z úzkostnou poruchou žila do skoro 50 let bez nějakého řešení. Bídné, jen boj a málokdy "volný život " . Pak, po nasazení léků, se můj život zlepšil. Jenže ty důležité věci ,které jsem kvůli úzkosti prošvihla, už nikdy nevrátím. Ano, je lepší pozdě, než nikdy. Ale chcete to pro své děti? A bude v pořádku, když se úzkost řešit nebude, ale Agata se bude své úzkostné dceři ještě víc, a hodně věnovat v 15 letech, v 20, 25 letech, ve 30, v 35, v 40, 45, 50 letech ? Srandovní že.