Zasjaj já tenhle zákaz sama sobě zvládla ve dvaačtyřiceti, ale je pravda, že podvědomí pracuje. Dodnes mám sny, kdy bydlíme spolu a já jí obhajuju jak se (ne)chovám a dokonce ne k dětem, ale k vnoučatům:-(. Jinak je pravda, že dneska už je mi jí spíš líto. Je celý život nespokojená, připadá si nedoceněná a zůstala bez přátel, jen s partnerem. Proč ten s ní je úplně nechápu, chová se k němu jako k onuci. On teda tvrdí, že jen před náma, že se předvádí, když má diváky. Takže se ho snažíme vytáhnout tu a tam dina nebo na koncert, tvrdíme, že ho potřebujeme u syna na dílně, nebo že potřebujeme vyvenčit psy, aby se alespoň na pár hodin týdně dostal z domu. Mám vůči němu výčitky svědomí, protože vím, že kdyby ho nebylo, budu s ní muset trávit mnohem víc času, takhle jsou zatím soběstační.