Zasjaj, já to vím, že člověk mámu prostě chce, potřebuje.
Já mám maminku zlatou oproti tomu, co se tady popisuje za patologie, kultivovanou, rozumnou, hodnou.
A přesto se mi dodnes zdávají nepříjemné sny, že je na mě zlá a odvrhuje mě.
Připisuji to traumatům z raného dětství, kdy jsem se bez ní musela v některých situacích obejít. Někde v hlubinách mozku mi to pořád sedí.
Čímž chci jen říct, že chápu sílu toho vztahu, té potřeby.
Proto píši, maminka je jen jedna.
Chápu, v jakém rozporuplném stavu se člověk ocitá, když je matka chorá, ubližující osobnost.
Ale myslím, že dospělý člověk by měl ve vlastním zájmu najít sílu bránit se, chránit se.
Rozumím, že se nechce úplně odstřihnout, ale jak popisuješ ty, nenechat si líbit ubližování, vymezit si hranici.
Určitě se to snáze řekne než udělá, ale točit se v kruhu patologického vztahu a na svou obranu raději podezírat lidi kolem sebe, že jsou určitě také nějak patologičtí, že je to určitě většinové a vlastně normální, to je tak nešťastné a zničující