když jsem doma řekla, že bych chtěla jít na knihovnickou školu, ale bojím se dát přihlášku, že se nedostanu, řekli, ať nejsem pitomá a jdu do toho... a naopak jako "jistotu" jsem jim odsouhlasila gympl, což byla jinak moje noční můra (ale asi jsem jim to ani neřekla, jinak by mě nejspíš nenutili)
první práci jsem si našla v rámci praxe v posledním ročníku, kdy mě ředitelka knihovny doporučila jinam a tam mě vzali - s rodiči jsem to tedy nijak zvlášť nekonzultovala, byli asi rádi, že se vracím domů každá další změna pak opět byla jen na mně, občas jsem se teda radila, ale bez toho, že bych jejich rady brala jako něco víc, než jen rady - rozhodnutí bylo výhradně na mně... a oni ani neměli moc tendence za mne nějak v tomto smyslu rozhodovat - pravda, nikdy jsem nepřišla s nápadem typu "odjíždím na rok na severní pól, letím na mars případně budu dobrovolník a vy mě budete živit"
u našich dětí se zatím jedná jen o výběr škol, nejstarší si našla sama střední a rozhodla i o vysoké, u syna jsem mu našla sš, ale rozhodoval se taky sám (s našimi poradními hlasy )