Ropucho, mě nějak v poslední době zcela opustil takový ten pocit "musím to stihnout, než umřu". Dřív jsem si říkala ještě tohle, tamto z zažít, vidět, zkusit, život je krátký. Ale nějak jsem dospěla k tomu, že už vlastně vůbec nic nechci. Když se namane něco zajímavého, fajn, když ne, tak nic. Nevěřím, že bych po smrti litovala, že jsem nestihla to, či ono. Po smrti už tady nebudu, stejně jako před narozením. Takže jsem v klidu. Jediné, čeho se bojím je, že bych byla dlouhodobě upoutána na lůžko někde v nějakém zařízení, kde by vedle mě leželi cizí lidi. Toho se desim a doufám, že k tomu nedojde.