Marťasíno, promiň, ale už mám takový mentální odstup od rození, že se mi při představě toho, jak vytéká plodová voda, prostě navaluje. Nejsem založením zdravotník, aby mi to připadalo normální.

Jako těhotná jsem byla samozřejmě s těhotným tělem i porodem v souladu a nepřišlo mi eklhaft nic.

Teď je otázka jak to má (může mít) chlap. A nejsem přesvědčena, že s tou živočišnou stránkou "zázraku" musí být přirozeně ztotožněn, byť je milovaný a milující. Samozřejmě, že se v 90% pochlapí a vydrží, že emoce z narození dítěte to většinou zastíní, ale hezké to zkrátka objektivně není.