Přidat odpověď
Obdivuju každého, kdo zvládl vychovat děti v bytě. Já žila s kumbálku s miminy v paneláku bez výtahu a byl to děsnej stres - že moc řvou, jestli moc nedupou, nebouchají s něčím.
Teďka když mají moc energie, vyženu je do zahrady a oni tam vesele řádí i v dešti (mám kluky). Veškerá špinavá činnost se dělá v zahradě, aby se doma nenaprasilo - furt něco vyrábíme. Ohledně práce v zahradě - to je pro mě duševní hygiena. Mám nový akukřovinořez, tyhle destruční činnosti jsou taaak očistný!
Jen tedy kávičky a jídla venku dělám, jen když tu manžel není. On je prostě panelákovej: jídlo by mu tam moc rychle vychladlo, nebo by ho ofouklo, nebo tam je zase moc vedro, a hlavně má pocit, že ho furt žerou komáři. Nenaučil se znát žádné byliny, nikdy je do jídla nedá. Když seká, vždy se bojím, co zasazeného omylem sejme a co u toho rozbije.
Jo a ještě jednu nevýhodu barák má: mnohem častěji se k nám zvou návštěvy a zůstávají u nás dýl, než v bytě :)
Předchozí