Jako dítě mě hodně hlídaly babičky z obou stran (dědečkové už nežili), víkendy, kus léta, k jedné babičce jsem cca dva roky chodila z družiny, než se naši vrátili z práce. Milovala jsem je obě a ony svoje vnoučata milovaly taky a jsem si jistá, že to byla služba náročná, ale dobrovolná. O tu babičku, která bydlela vedle, se pak naši starali, když byla dlouho nemocná.

Moje děti hlídal převážně dědeček, můj táta (byl vdovec), do hlídání se hrnul a využíval ho ke společně trávenému láskyplnému času . V té době ještě chodil pracovat, jako důchodce, tak polovinu směn na vrátnici, během mého rodičáku si je plánoval tak, že jsem mohla 1 týdně dopoledne na jazykové kursy, což bylo skvělé, a ještě nejméně jednou týdne dorazil hlídat nebo pobýt (když se mi vážně nechtělo nikam jít :)) jen tak.

Doufám, že budu moct hlídat svá vnoučata taky pravidelně, že budu fit a budu si hlídání užívat (doufám tedy, že nějaké vnouče někdy bude a nebude mi v při jejich narození 70), a zároveň že to bude i pomoc mým dcerám. Bojím se jen toho, že budou bydlet daleko a nebude to prakticky proveditelné.