Senedro, je to psychický blok, já když jsem za mlada zkoušela kondiční jízdy, rozmrzelý instruktor mi řekl, že víc už mě nenaučí, výchovou jsem byla předurčena neřídit "ženským to nejde, ty na to vůbec nejsi" a finanční poměry byly takové, že když už se vlezlo do auta, tak jednou za týden a řídil "táta".

Ve třiceti jsem se rozváděla a přišlo mi praktické si nechat auto k dětem, začala jsem nervózně popojíždět, ale brzičko jsem se vrátila do modelu jedno auto v rodině, kde řídí muž. Občas jsem někam popojela, ale bylo mi jasný, že to není žádný řízení.

Během manželovy nemoci náhle nebyl prostor "myslet na blbosti" a přestala jsem to prožívat. Najednou jsem byla schopná jet kamkoliv.

Říkám to proto, že skutečným řidičem jsem se stala až někdy kolem padesátky a dneska je to tak, že z toho nevylezu, fakt to mám ráda a dost mi to zjednodušuje život.

Nikdy není pozdě