Mám syna, kterému bylo před pár dny 17. V září půjde do kvinty 6G. Já jsem od jeho batolecího věku přesvědčená, že je "aspík". Velmi blízká kamarádka, která naši rodinu zná opravdu dobře a jezdí s námi na dovolené, tedy zná i našeho syna opravdu dobře, pracuje jako klinická psycholožka s atestací na dětskou psychologii, má vlastní praxi a věnuje se dětem s autismem a AS, tak nám sama bez oficiální diagnózy řekla už před pár lety, že syn je poměrně typický aspík. Nijak jsme po oficiální diagnóze netoužili, jeho typické projevy zvládáme sami. Teď jsem byla pět dnů s oběma dětmi a ještě jinou kamarádkou, mně na světě nejbližší, která také pracuje jako klinická psycholožka a vede supervize pro několik center, která se zabývají lidmi s autismem a AS, a včera mi řekla, že je chyba, že jsme syna nenechali oficiálně diagnostikovat. Že by to pro něj bylo lepší. Pak už byl s námi a nechtěla jsem to řešit před ním.
A tak se chci zeptat tady vás, kteří máte osobní zkušenosti. My prostě víme, že Aspergerův syndrom má, je jakoby mimoň a do jisté míry podivín, IQ má přes 140, tedy byl na testech asi před třemi roky, každopádně je v pásmu vysoce nad průměrem, exceluje v matematice a fyzice. Syn určitě zvládne vystudovat matfyz nebo podobně zaměřenou vysokou školu, pokud odmaturuje z češtiny a nepropadne z druhého cizího jazyka. Anglicky mluví i píše jako rodilý mluvčí, knihy čte už výhradně anglicky.
Kdybyste se znovu rozhodovaly jestli nechat dítěti oficiální diagnózu nebo ne, šly byste do toho? Má smysl případně tohle chtít teď? V čem by to pro něj mohlo být přínosem? Na konci dne se stejně musí naučit se hlídat ty své divné projevy bez ohledu na diagnózu. Syn ví, že AS má, sám dobrovolně ale nikam nechce. On obecně lékaře nemá rád, jako malý kluk se narodil s poměrně vážnou vývojovou vadou, nijak nesouvisí s AS, a musel mít devět operací, takže různých nemocnic a vyšetření u lékařů si užil více než dost.
Jsem taková na rozpacích. Nechci mu případnou "nálepkou" ublížit.