Po vandrech jsem nikdy netoužila a to za mého mládí byli echt vandráci, v pátek odpoledne celé houfy čundráku v maskáčich, kanadách, dlouhé vlasy, tele, žebradlo, kytaru a obsadili celý vlak. Romantika. Ale já jsem byla rozmazlená městská holka, chtěla jsem se každý den sprchovat, mýt si vlasy a spát v posteli.
Naše děti si užívaly s turistákem, nebyl to přímo skautský oddíl, ale něco podobného. Jezdily na výpravy už tak od 11 let, i přes noc. Syna to nechytlo, ten vydržel jen rok a potom tábor, ale to už jsme ho trochu nutili a nemůže nám to zapomenout dodnes. Dcera to milovala a dodnes se s kluky z oddílu ( byl to chlapecký oddíl) vídá a jednou ročně jedou nostalgicky na místo, kde mívali tábor, postaví si stany, zapálí oheň, kecaji, hrají na kytary a zpívají písničky od Brontosaurů. Vedl je tehdy jeden mladý policajt, Medvěd, dodnes nevím, jak se ve skutečnosti jmenoval. On se i do telefonu hlásil jako Medvěd. Byl super, důvěřovala jsem mu a děti jsem s ním klidně pouštěla. Mě by naši v 16 nepustili nikam přes noc, ale já ani nechtěla.