Když mé děti začaly přicházet s požadavky na zvířátka, musela jsem k tomu zaujmout nějaký postoj. Osobně to mám tak, že zvířata mám ráda, ráda si s nimi pohraju, pomazlím. Ale žádné doma nechci, protože mi přijde, že mám práce dost a nechci nosit v hlavě starosti o dalšího tvora. Navíc nesnáším vstávání, takže pes je vyloučen.

Exovi by to bylo jedno, kdyby se ně starat nemusel.

Takže jsem byla vnitřně připravena přistoupit pouze na zvíře, o které je schopno se plně postarat dítě v tom věku, v jakém by s požadavkem přišlo, a nedožívající se dlouhých let, protože názory a chtění dítěte se během dvou let můžou změnit jak prásknut bičem.

Takže moje děti přišly s požadavkem na psa, kočku a koně. Naštěstí nechtěly křečka, morče ani nic podobného, to jsem byla ochotná připustit. Ale ta zvířata, která chtěly, vyžadují péči, kterou jim 5,7 a 10 leté dítě dát nemůže, takže jsem řekla, že si o tom můžeme promluvit, až budou mít ten věk. No a když dozrály do příslušného věku, tak už je nechtěly.