Třeba to opraví, když začnou zlehka. Mě by třeba takové každodenní trávení času společně, jak popisuješ už asi taky přehltilo, jinak ale máme stejně ten začátek a konec dne, objetí a polibky.
Když jsme v práci, tak si každý den alespoň jednou z práce dáme o sobě vědět, někdy hovorem, někdy jen zprávičkou, takové pinknutí.
Když byly děti malé, bývalo to horší, dnes už bych taky některé věci dělala jinak, protože muži obecně tu pozornost dost potřebují, i když to nedávají najevo. Tak jsme fungovali víc jako rodiče než jako partneři, no a dnes už je to zase naopak.

V případě tvého muže, který se chová jak se chová bych si asi na rovinu promluvila o tom, jestli někoho má, i když to může bolet. A také o tom, že máš potřebu žít spolu a ne vedle sebe. Můžete zkusit i nějaké párového terapeuta, protože takové odcizení není normální, něco je špatně.