Napíšu ti svůj příběh. Manžel si vždycky rád žil svůj život. Některé věci jsme měli podobné jako vy, třeba že by neustoupil ze své cyklotrasy, takže výlet i s dětmi byl pase. Brala jsem to dlouho tak, že jsem si ho prostě vzala už s jeho koníčky, tak to tak nějak skousnu a bavila se s dětmi sama. A vážně to kolikrát nebylo lehké a bylo mně to moc líto, ale našla jsem si v tom svůj způsob života.
Jenže děti odrostly, ja mám zas svoje koníčky, na které mám dost času, svoje kamarádky, i z dětí jsou super parťáci a podnikáme hodně téměř dospěláckých věcí ve třech. A manžel... žárlí, je naštvaný, že nejsem doma, že se já bavím bez něj, že se s dětmi bavíme bez něj.
Očividně by rád oživoval on, ale mně se nechce, něco se ve mně za ty roky zlomilo.
Jak to bude dál, nevím, protože nejsme člověk, co pálí mosty. Ale těžko se v tom žije.
Jen jsem tím chtěla říct, mluv o tom, řešte to, žít si vlastní život nemusí být správné řešení.