Jak mám ráda svou tchýni, tak mi přijde nepochopitelný, že pro ni není vstupní fráze do konverzace "jak se máš?", ale je to věta "jojo, to je hrůza, todlencto", případně "fuj, to je ale hrůza". Takže se třeba najíme - sobotní oběd s vnoučaty, je krásné počasí, pijeme po obědě kafe na zahradě a jak zavládne chvilka ticha, tak pronese "fuj, to je hrůza" a následuje litanie na cokoliv, co se dá vymyslet.

Je moc teplo, moc zima nebo moc vlhko. Přijela ji navštívit teta nebo ji nepřijela navštívit teta. Vlak jel moc včas nebo moc pozdě. V televizi je královny moc nebo málo. Vždycky se dá najít něco, co je blbě. Přitom tlachat by se dalo o čemkoliv. Třeba i o něčem, co je správný, dobrý nebo hezký, ale vždycky hledá to špatný. Mám ji ráda, ale nechápu, proč si to dělá.