Já jsem svoji velkou nejistotu maskovala úsměvem a vřelostí. Do teď mám trochu problém se zařadit třeba do skupiny lidí, kde jsou ti lidé už spolu v partě. Ale je to můj problém. Ve školce jsem 1.schuzky a 1.besidku byla na pokraji nervového kolapsu. Hrůza z toho, že bych měla cokoliv říct před mnoha lidmi. Nebyla jsem schopná dýchat. Natož mluvit. Jakoukoliv nepříjemnou situaci s rodiči jsem nedokázala ustát, argumentovat. Měla jsem dojem, že jsem strašně selhala. Stálo mě to moře bezesných nocí,mnoho nevolností. Některé limity nepřekonám nikdy. Ale spousta věcí jde. "bolí to". Chce to být k sobě upřímný. Nikoliv sebemrskačský. A taky se umět pochválit.