jsem z rodu vášnivých houbařů... ovšem (jako ve většině věcí) já jsem v té rodině asi omylem - v lese vidím kde co, ale houbu žádnou najdu kdejaký krásný kamínek, zajímavou kytičku, atypickou šišku, úžasný pařez, kuřátka, ale houba nikde... všichni nosili plné koše hub, jen já měla choroše, kamení a šišky a nádavkem kytici do vázy naši ze mne šíleli, máma vždycky říkala "prosím tě, pojď dva kroky za mnou, já trpím, když šlapeš na houby" taky jsem byla vycvičená na povel "stůj, ani se nehni!"... jo a taky jsem vždycky měla tendence se v lese ztratit
docela mě to mrzí, miluju houby jíst, dala bych si smaženici, houbovou omáčku nebo řízky, ale do lesa můžeme jen dělat doprovod jiným houbařům (muž je v tomto stejně neschopný jako já a děti jsou po nás)... no jsme odkázáni na dobročinnost sestry a tatínka (dodávají nám sušené a nakládané na kyselo)