"znám hodně párů, kteří začali svůj vztah v 15, 16, 17 letech a vydrželo jim to a znám několik lidí, kteří ve 20 byli " ještě moc mládí na stálý vztah" a pak kolem čtyřicítky byli zoufalí, že neměli pořádného partnera, museli hodně slevit ze svých požadavků, partner už měl třeba děti, byl rozvedený ...
Myslím si, že mít stálý pevný vztah od mládí je ideální a svým způsobem i velké štěstí."

"mela jsem sice same jednicky a smerovala na VS a mela hodnotne konicky a pratele, ale nejvic jsem stejne touzila po tom chodit s klukem"

" taky jsem v 15-19 měla kromě školy jedinou ambici, najít si kluka, který bude " moje spřízněná duše" už navždy."

no když čtu tohle (od dospělých žen!), říkám si, že přesně kvůli tomu bych nepodporovala vlastní dítě v tom, najít si životního partnera ve 14-15 letech
vždyť z toho vyloženě prýští jak málo si ceníte sebe sama... jak jste se vlastně nikdy nechtěly snažit žít samy za sebe, jak vaše JÁ je pro vás nepodstatné...

však není nutné čekat na partnera do 40, ale určitě by člověk měl mít možnost nejdřív dospět, než se rozhodne svůj život sdílet s někým dalším, ne? ta představa, jak z dětského pokojíčku kráčí rovnou k oltáři, je děsivá...