A k dotazu zakladatelky..

Rozumím ji, taky jsem matka kvocna, mám syna i dceru, dovedu si to představit. Ale nic s tím, Janco, neudelas, je to jeji život. Taky bych dceru podporovala v jejím životě, zájmech .. sebehodnote. Když bude mít vědomi, ze je “tak dobra”, ze ji zadnej kluk neopustí, a když, tak je to vůl, tak se ji muže žít lip

My jsme spolu v tom věku byli proste stále, jakmile to šlo, a když to neslo, tak jsme si třeba 2h denně telefonovali, psali si na vojně denně dopisy.. ta touha být spolu, propojení, vědět o svem životě, sdílet myšlenky, byla oboustranně velká. Nemela jsem vůbec pochyby. Bylo to krásný, romanticky. Máme schovaný dopisy, naivní darky.. Neříkám, ze to je jediný správný způsob vztahu. Pisu jen svoji zkušenost, za kterou dekuju.