Mně docela překvapuje, jak i v "normálních" rodinách (bez patologických osobností, týrání, alkoholu a pod...) píšete o vyčítání něčeho dospělými dětmi rodičům. Je pravda, že to znám i z okolí, nejen tu z Rodiny. Přitom ty dospělé děti vědí, že rodiče dělali, co považovali za nejlepší, případně co bylo v jejich možnostech. Asi žádné dospělé dítě normálních rodičů si přeci nemyslí, že mu chtěli ubližovat.

Jako k čemu to vyčítání je? Nápravy se již nedosáhne - ty věci se v dobré víře nebo slabosti staly, vrátit čas nelze. Další děti rodiče dospěláků už nejspíš mít nebudou (ano, jsou výjimky, ale zas to další dítě bude mít třeba jiné představy, co měli rodiče udělat lépe nebo dělat neměli vůbec). Jenom to ubližuje - vyvolává pocit viny, selhání, zabolí to.

Svým rodičům prakticky nic nevyčítám ani tady na Rodině (kde si to určitě nepřečtou), ani "v sobě", a už vůbec nic v reálu. Neumím si představit, že bych jim teď nebo kdysi ve dvaceti řekla, že týdenní jesle nebyly ideál a na prvním stupni mi měli dovolit to závodní plavání, nebo cokoli jiného jim vyčíst... Stejně tak moje dospělé děti mi nic nevyčítají, nikdy nevyčetly. Jsme na sebe prostě hodní.

My jsme s manželem občas vystavili děti hodně drsným zážitkům v přírodě, když se nám situace mírně vymkla z rukou, a děti si to samozřejmě pamatují, ale nikdy nám neřekli "jak jste mohli?" - přeci vědí, že jsme to neudělali schválně.

Chápu "vyčítání" tady, lehce anonymně, ale říkat to přímo jim?