Nevím, jak to měli moji starší sourozenci, ale já měla k snídani půl rohlíku s máslem a šunkovým salámem nebo koblihu (podle období, jedla jsem pořád to samé). Ve škole pak byl k svačině celozrnný chleba s máslem a plátkem sýra a pytlík s mlékem (myslím, že to měla velká severočeská města), oběd ve školní jídelně, kde nám naložili hromadu a nutili dojídat, což pro mě bylo týrání, doma jsem snědla vždy max. 5 kousků brambor a "paličku" z kuřecího stehna a to naši jásali, jedla jsem velmi málo, maso vůbec. Společná večeře nebyla, táta měl směny, já zase chodila na tréninky a do Sokola, takže jsme si brali jídlo, jak kdo časově potřeboval. Každopádně to bylo pečivo a k tomu máslo, sýr nebo salám, občas párek, občas jsem vyžebrala palačinky.
O víkendech se vařilo, ale jak jsem zmínila, mě museli k jídlu spíš nutit, když něco zbylo, měl to táta k jídlu v týdnu.

S lítáním venku to rozhodně nebylo slavné. Ještě tak na 1. stupni jsme se scházeli na dvoře tvořeném blokem domů, ale žádná extra lítačka to nebyla, dokázali jsme hodiny prosedět na stromě a propovídat. K tomu jsem měla výtvarku, biatlon a Sokola, a doma milion oblíbených zábav. Stavebnice, knížky, Igráčky, auta na ovládání, plastová zvířátka....Měla jsem kolo, ale jezdit se dalo jen na silnici (hodně prudký kopec) a to nás bavilo chvilku, na dvoře (hodně omezený prostor) nebo v parku (sama jsem tam nesměla). Totéž v zimě třeba bobování. Po setmění se ven nechodilo vůbec, to bylo o strach, ono i za světla se člověk občas potkal s nožem v rukách méně přizpůsobivých obyvatel města a nebylo o co stát.