Kat, tohle je situace úplně na houby.
Samozřejmě, že pro autisty je obvykle střídavka naprosto nesnesitelná, kontraproduktivní a často způsobí, že pak nejsou schopni samostatného života, i když by se třeba v případě jiného zřízení měli šanci zapojit do společnosti.

Naprosto souhlasím s Len, která to bere tak, že tu prostě musí být pro svoje děti, a že chtít, aby si autista "prostě zvyknul", je naprosto nepochopitelné. Já bych to brala taky tak, ostatně se dětem věnuju a změnila jsem kvůli nim kompletně způsob života, zaměstnání a zrušila jsem kariéru. Prostě mi to připadá normální.

Ale pohled Despi je taky hluboce lidský, byť zdánlivě zavání sobectvím (proč by se sakra měla matka obětovat pro dítě?). No proč vlastně? Proč je to vždycky matka, kdo se má obětovat? Proč to otcům normálně prochází, když se na dítě vykašlou, odtančí si za dalším životem a matky život, pokud je to pro dítě prospěšné, prostě skončil? Když selhává matka, všichni jsou z toho na větvi – jak, proboha, mohla? Ale co otec? Neselhal už náhodou hodně dávno právě on, a neobešlo se to náhodou bez nejmenšího pobouření společnosti?

Čím dál víc vídám matky typu "ať si dítě zvyká", které se – stejně jako předtím otcové, kterým nikdo nic nezazlíval – tváří, že výchova a vzdělání jejich dítěte vlastně vůbec není jejich věc.
Vodí dítě do školky (ideálně na celý den, proč by si ho vlastně měly brát odpoledne domů, když si ve školce může hrát a matka může buď vydělávat nebo se věnovat svému životnímu stylu?), do školy a tím to hasne. Proč řešit logopedii, že dítě neumí barvy, že má SPU, doučování, když mu něco nejde ve škole? Nechť mu škola sežene asistenta, neotravuje a po čase odevzdá dítě "opravené". Ti lidé nejsou špatní rodiče, jen prostě nemají tušení, co to obnáší.

Připadá mi, že to není nějaký náhlý kolaps společnosti, ale že si prostě matky vcelku oprávněně řekly, proč by to měly mít na hrbu jenom ony. Otce většinou nenapadlo, že by s tím mohli mít něco společného (mockrát jsem slyšela, že "jim to nikdo neřekl, jak to asi mají vědět?").