Jj, přesně, ta různá prostředí jsou na psychiku strašně náročná. A věřím, že nejen pro dítě, ale i pro toho dospělého, co se o něj stará. Ani to nemusí střídavka, rozvedení rodiče atd. Stačí i babičky. Třeba ty moje se lišily jako noc a den.

U jedné byl ráj, žádný řád, naprostá volnost, podpora kreativity, luxusně zaharaburděné prostředí, nádherná chátrající vila a půlhektarová zahrada. Měla jsem dokonce vlastní hřbitov, kam jsem pohřbívala darované mrtvoly (když pošla slepice, nebo se chytila do pastičky myš). Mohli jsme střílet, strejda pro mé potěšení pořádal různé výbuchy.

Druhá babička byla extrémní pečovatelka, vše muselo být uklizeno, vzorně čisté, denní režim musel klapat od snídaně až po večeři a spánek. Nechápala, proč bychom si měli hrát S NĚČÍM, proč bychom vůbec měli dělat něco jiného než sedět u stolu, jíst a společensky konverzovat. Nechutnosti se netrpěly. Když jsme odjížděli, musela mít úplně pocuchané nervy.

A to ještě poslouchala od pobavených sousedů, jak jsme zapojovali celou vesnici do našich praštěných her (když jsme raději prchli z chalupy, abychom se nedostávali do dalších kontroverzí). Když nám zatrhla domácí zvířátka, vyrazili jsme třeba po vesnici na sběr housenek otakárků. Šli jsme barák po baráku, a kde byl někdo venku, ptali jsme se, "Pěstujete, prosím vás, mrkev? A můžete se podívat, jestli tam nejsou takové pruhované housenky? My bychom si je, s dovolením, vzali."
Chudák babička, když jí to pak lidi vyprávěli