Ani mi nemluv. Ráno v 5.30 budíček, poklidit slepice, vyvenčit psa, vykopnout děcka na autobus, práce 3x týdně do 16 hod., jediný krátký den byl tento týden navíc rodičák do 18 hod., z práce do špitálu, do obchodu, doma vyvenčit psa, udělat si přípravy...
Za MM jezdím skoro každý den. Včera byla za ním tchyně se švagrovou. A zrovna včera nu vyndali tracheostomii, takže mluvil. Musím říct, že mi to připadá nespravedlivé, že mě to celkem se.e. Kromě mě za ním chodila denně MOJE ségra (teď je nemocná, tak tam taky nebyla). Z jeho rodiny za ním byli celkem 7x za 6 týdnů. Má 3 sourozence. Když jsem je žádala o pomoc, poslali mě do pr.ele, že já jim taky nepomáhám. Trpí utkvělou představou, že MNĚ jejich rodiče POŘÁD HODNĚ finančně pomáhají. Jo, dají nám k narozeninám prachy, ale totéž dávají i jim. Holkám 2x zaplatili k narozeninám tábor.
A ta švagrová, co tam byla, je původně moje skoro adoptivní děcko, co jsme se přistěhovali, byla u nás pečená-vařená, jedla ze stejného hrnce jako moje děcka, učila jsem se s ní mnohem víc než s vlastními dětmi (jsou podstatně inteligentnější). Od 9 let patřila do naší rodiny. Před rokem se dala dohromady s MM bráchou. Ani jednou mi nezavolala, jak mi je, jestli třeba něco nepotřebuju. Ještě se s ostatními tvářila, že ona je ze stavu MM zdrcená a já jsem necita, protože jsem se nezhroutila, což by asi byla známka opravdové lásky. Takže na jednu stranu jsem necita, co to nějak podezřele zvládá, na druhou stranu nemám nárok na pomoc, protože jsem dospělá. Že si nedovolím žádné emoce, protože bych se zhroutila a co pak? To jim nenapadá. Žijeme z -5000 měsíčně, nárok na nějaké dávky budeme mít možná za další čtvrtletí.