Lexi, jakobys mluvila o mně. Taky jsem chaotik, sociální fobik, nikdy jsem nechtěla “vedoucovat” a čerstvě jsem změnila práci, kde budu mít pod sebou 8 lidí. Práce je to psychicky náročná a pro pracovníky hodně ohrožující syndromem vyhoření. Je to velká zodpovědnost, občas se úplně orosím, když si uvědomím na jakou vojnu jsem se dala a jestli jsem si neukousla moc velký kus krajíce, na který třeba nestačím. Ale pamatuji si, že se stejnými pochybami jsem dělala řidičák nebo zkoušky na VŠ. A vždy to dopadlo. A to jako soc fobik jsem v životě měla i situace, kdy jsem nezvládla jít do obchodu. A kdybych se tehdy nepřekonala a neřešila to, tak se klepu za gaučem dodnes. A každá zvládnutá překážka je pro mě velikým přínosem. Mám své limity, přes které asi v tomto životě jít nezvládnu, ale zkouším, kam to jde. Naše psycholožka na VŠ říkala, že na každou životní zkoušku si máme říct - wow, to je výzva!! Což teda neprovozuju, ale něco na tom je. A já teda ve všem, co mi zkříží cestu, vnímám jistý osudový přesah, že nic nás nepotká jen tak. Ale to je na jinou diskuzi. Tož budu nám držet palce, ať se rozhodneš jakkoli.