Kaipo, učím na vesnické škole na prvním stupni. Malotřídky často vyhledávají rodiče dětí, které selhávají na velké škole, takže kupříkladu u nás jsou ze šestnácti dětí ve třídě jen čtyři, které nemají žádné podpůrné opatření. Přesto by jen dvě z dětí v minulosti zřejmě skončily na praktické (zvláštní) škole, u těch ostatních k tomu není žádný důvod. A tyto dvě děti vlastně nepatří k těm nejrušivějším.
Je to náročná práce, a vůbec netvrdím, že všechno zvládám levou zadní, ale u některých dětí fakt stačí jen změna přístupu. Převzala jsem třídu letos po jiné učitelce. Jeden chlapec byl považovaný za absolutně nezvladatelného, nespolupracujícího, chodil po třídě, vyluzoval zvuky, odmítal pracovat, útočil i v průběhu hodiny (spíš verbálně) na jiné děti. To, že věčně neměl pomůcky a úkoly, už byla jen maličkost. Škola měla snahu se ho zbavit. Viděla jsem jeho loňskou žákovskou - desítky poznámek, které samozřejmě nemohly řešení nijak pomoct.
A světe div se - stačilo si s chlapcem sednout, ocenit to, co mu šlo (je inteligentní), chválit za hodiny, kdy dokázal jakž takž pracovat, pohovořit si s jeho rodiči, občas ho místo běžné práce nechat vyhledat třeba nějaké zajímavosti na internetu, prostě dát najevo, že věřím, že je fajn a šikovný, jen musíme společně najít cestu, jak to bude moct předvést, a najednou to jde. Neříkám, že je z něj anděl, stále nevydrží v klidu a často je hlučný, ale většinu dnů se dá ve třídě normálně pracovat a chlapec se snaží a hlavně konečně chodí celkem rád do školy.
Netvrdím, že je to takhle snadné u všech náročných dětí, ale často jsou problémy především v začarovaném kruhu akcí a reakcí dětí a učitelů.