já nevím, ona je to asi nějaká vada na mozku nebo co... možná nějaký božský komplex, kdy jsem schopná hledat vinu v sobě za absurdní věci... když nám ukradli auto dva feťáci a vymlátili se v něm hned za městem, tak jsem tak hrozně řešila, že ten jeden tam zůstal ležet a málem umřel... a hrozně jsem řešila, jestli to byla moje vina (což teda asi odstartovali policajti při výslechu - pachatelé rozbili zadní okno a do auta se dostali za použití nářadí v kufru - kdyby tam nebylo, auto by nedokázali otevřít a nastartovat a koukal tak vyčítavě), jak ho tam ten druhý mohl nechat a "modlila" jsem se, aby ten debil přežil, protože vědomí, že by se zabil v mém autě mě ničilo... a když jsem se pak dozvěděla, že se uzdravil bez následků, fakt se mi ulevilo... zloba za to, že jsme přišli o auto (důležitá věc pro mne), byla až na druhém místě...