Já jsem panenky milovala a hodně si s nimi hrála. Měla jsem chodičku Kamilku, pak celuloidovou Boženku, po babičce, černouška v bílém oblečku, 4 voňavé gumové panny, Slavenu, Sonu, Drahušku a Milušku, pak dvě napodobeniny barbie, což jsem netušila, blonďatou Dášu a tmavovlasou Elišku a spoustu drobných gumových panenek, údajně se vozily z NDR. Ty jsem dostávala za píchání uší, měla jsem jich asi 20 (taky blbě slyším, protože mám dorasované ušní bubínky). Každá panenka měla svoji rodinu, bydlely v různých domečcich z krabic od bot, ale zařízených nabyteckem, křesly, postýlkami, jedni měli i kuchyň a obývák se svítící lampičkou. Jejich děti se spolu kamarádili a prováděli všelijaké lumpárny. Na maminku a miminko jsem si nikdy nehrála. Moje panenky byly už všechny větší děti a měly plno zajímavých nápadů. Když jsem je chtěla zkrotit, musely do školy. Měla jsem velkou tabuli na nohách a krabice plné bílých i barevných kříd a byla jsem velmi přísná učitelka. Běda, jak některá panenka zlobila nebo neměla napsané úkoly. Hned byla poznámka v zakajde a panenky plakaly. Musely se přihlásit na opravu. Některé byly ale opravdu hloupé, třeba Zdeňka, tu jsem neměla ráda a nechala ji propadnout. S panenkami jsem si hrála do takových 12 let.